Element Podcast Hradec Kralove

Bůh a tělo 1. - Všichni chceme vypadat dobře, přesto bojujeme s nejistotou, jak na ostatní působíme. Jaký máme mít vztah ke svému tělu? Křesťanská víra přišla na svět v době dvou krajních postojů ohledně těla: jeho odmítání jako něčeho nečistého nebo jeho zbožšťování a idealizování. Dnes to není jiné. Na jedné straně vidíme ty, kteří svá těla zanedbávají, považují všechno za tělesné a špatné. Na straně druhé vidíme ty, pro něž je tělo ve středu jejich identity, ať už ve formě neustálého zkrášlování, honbou za požitky, nebo excesivního cvičení a třeba diet. Toto téma se nás týká. Už jen proto, že Ježíš přišel na zem v těle, v těle sloužil učedníkům, zemřel v těle, a byl také tělesně vzkříšený z mrtvých. Ježíš se za člověka pouze nevydával, on se jim skutečně stal. K lidství tělo patří. Na rozdíl od gnosticismu považujeme tělo za dobré a krásné, a nepotřebujeme z něj osvobodit. Na rozdíl od hédonismu považujeme tělo za součást naší bytosti, ovšem ne za jeho střed.

Více než štědrý 2. - Co by mohlo být považováno za tu část Ježíšova vyučování, která byla radikální pro jeho první posluchače, a která je radikální i dnes? Výzva k lásce vůči nepřátelům? Vnímat Ježíše jako pokrm a nápoj? Výzva k oběti? Možná. Určitě tam ale patří Ježíšovo vyučování o financích, které místy přivádělo jeho učedníky k naprostému ohromení. Náš postoj k financím určí, zda jsme tuctovými a obyčejnými lidmi, kteří sice mají ústa plná víry, ale spoléhají na své bohatství. Nebo zda stojíme MIMO řadu a naše mimořádná víra je projeví ve štědrosti, v poctivé a ochotné práci, v postoji k dluhům, daním a správcovství, a ve vnitřním nastavení.

Více než štědrý 1. - Štědrost je silně křesťanskou hodnotou. To neznamená, že nekřesťané nejsou štědří, to vůbec ne. Mnoho z nich jsou velmi štědří. Naše štědrost má ale někdy své praktické limity. Většina lidí je štědrá nárazově nebo ve vnitřním kruhu. Křesťanství přineslo jednu důležitou inovaci, kterou se naučilo od svých starších židovských přátel: pravidelnou altruistickou štědrost. Taková štědrost první církve vždy otevírala dveře a otevírá je i dnes. Slovy historika Rodneyho Starka: “Skutečně revoluční princip byl ten, že křesťanská láska a charita musí být nabízena za hranice své rodiny, a dokonce i za hranice víry, všem v potřebě.” Kombinace štědrosti, radikální sexuální etiky, zázračných odpovědí na modlitby, odvahy při pronásledování a upřímné lásky v komunitě, dělaly z křesťanství neodolatelnou záležitost, kterou chtěli lidé prozkoumat a kopírovat.

Uctívající církev 4. - Pravidelné úctívání má velky dopad na naše postoje. Uctívání zvyšuje kapacitu vděčnosti. Pravidelné uctívání vede k životu naplněném vděčností, a pozitivním postojem k životu, kterému říkáme duchovně – naděje. Vděčnost také rozvíjí naši kapacitu naučit se být citlivým na Boží hlas. Slyšíme Boží hlas, protože ho nezastírá reptání a negativismus vlastní duše. Uctívání ale není jen zpěv. Zahrnuje toho mnohem víc. Například, jak žijeme ve svých tělech je akt uctívání. To, jak používáme své duchovní dary je akt uctívání. Proto je uctívání také fyzická služba. A zahrnuje oběť.

Uctívající církev 3. - Vděčnost rozvíjí naši kapacitu naučit se být citlivým na Boží hlas. Nemůžeme Boha přinutit mluvit, můžeme se ale naučit rozpoznávat jeho hlas. K tomu nám pomůže, když budeme k naslouchání dobře nastaveni, naučíme se jeho hlasu důvěřovat a budeme vůči Bohu upřímní a otevření.

Uctívající církev 2. - Uctívání rozvíjí naši kapacitu vděčnosti. Někdy svou modlitbu vidíme vyslyšenou, ale rychle přeladíme na další životní krok a nevrátíme se zpět poděkovat. Uctívání nás ve vděčnosti vrací zpět. Zpíváme tak pořád novou píseň, protože Bůh s námi pracuje v každém a různém období života zase jinak. Nově. Čerstvě. Jsme motivováni příkladem radikálního uctívání krále Davida a společně s ním vyznáváme: Dobrořeč duše má Hospodinu.

Uctívající církev 1. - Plinius Mladší na konci prvního století zjistil, že křesťané se “Scházeli určitý den před úsvitem, zpívali střídavě písně k poctě Christa jako Boha.” Všechny tři částí této věty jsou důležité i pro nás ve 21: století: Pravidelné scházení k uctívání nebylo normou v římském světě, lidé chodili do chrámů jen když něco potřebovali. Křesťané ovšem přicházeli z lásky a úcty ke Kristu, protože byli vděčni, a to za všech okolností. Uctívání tvoří vnitřní cestu k vděčnosti. A je to právě uctívání, co odlišuje mimořádnou víru od pop psychologie nebo hnuti svépomoci. Uctívání Boha ale nebylo tou hlavní pointou. Křesťané uctívali Krista jako Boha. Uctívali člověka, kterého potkali ve fyzickém světě, ale poznali, že je jiný, mimořádný. Poznali ho jako Boha v těle. To bylo radikální, divné, mimořádné. Pokud uctíváme Krista jako Boha, pak ho ctíme jako vše definující realitu všeho. Ježíš je základem, měřítkem, pojivem, a finálním vykřičníkem všeho, co děláme, čemu věříme, a jak o tom mluvíme.

Mimořádný 1. - Křesťané nezačali jako masové hnutí. Ne. Byla to malá a na první pohled podivná skupina lidí z okraje římského impéria bez vlivu. Přesto se během pár desítek a stovek let stala mainstreamem. Jak to dokázala? Jak změnila svůj svět? Zde leží velký paradox. Tito první křesťané vůbec neaspirovali na změnu světa. Neměli to vůbec v programu, netoužili po tom „získat svět“, nepsali spisy, jak evangelizovat, neměli strategie růstu církve. Ne, věřili, že svět se již jednou provždy změnil, protože jeho Stvořitel kráčel mezi lidmi a stal se jejich Spasitelem. Sebe viděli jako oznamovatele této změny: Právoplatný král světa se přistěhoval do našeho sousedství a zahrnul nás lavinou milosti, a osvobodil naši scvrklou a přidušenou existenci do opravdové svobody. První křesťané připadali svému okolí jako zvláštní skupina lidí. Nezapadali svým chováním, návyky a vírou. Byli obyčejní, a přesto zcela mimořádní.  V tomto světle je podivuhodný dopis, který napsal Plinius mladší císaři Trajánovi.

Když on přijde 4. - Píseň Amazing Grace je asi nejslavnější písní všech dob… Zpívá se nebo hraje prakticky pokaždé, když se někde stane něco významného: ať už v negativním nebo pozitivním smyslu. Má neuvěřitelně silný náboj naděje. Proto se zpívala v pochodech za mír, v občanském hnutí za rovnoprávnost, zpívala se v den, kdy Martin Luther King přednášel slavnou řeč Mám sen, a když Nelson Mandela opustil vězeňskou celu. Zpívala se, když padla berlínská zeď a také 11. září, když Američané potřebovali útěchu. Ba, dokonce ji na dudy hráli i v momentě, kdy pohřbívali zemřelého Supermana ve filmu Batman vs Superman. “Úžasná milost, jak sladce zní že zachránila trosku jako mě. Byl jsem ztracen, ale jsem nalezen, slepý, ale teď vidím.” Tato píseň ukazuje na myšlenku, která změnila svět.

Když on přijde 3. - Šimon z Betsaidy byl prostý rybář, který byl vnitřně puzený hledat smysl života a toužil najít Mesiáše. Doslechl se, že na jihu v Judeji působí jakýsi prorok Jan, přezdívaný Křtitel. Mohl by to být Mesiáš? Spolu se svým bratrem Ondřejem se vydal tuto možnost prozkoumat, a byl to právě jeho bartr, který slyšel Jana prohlásit, že Mesiáš je Ježíš. Vzal tedy Šimona za Ježíšem, který prohlásí, že bude znám pod jiným jménem - Petr. Jakoby změna jména byl závdavek změny celého života. Jenže Petr není přesvědčený. Ve skutečnosti ho to vůbec nezaujme. Slova na něj mají malý vliv, chce vidět akci. O pár měsíců později se s Ježíšem potká znovu, a ani tentokrát nic nenasvědčuje, že by změnil názor. Pak se ale něco stane. Něco tak dramatického, že se rozhodne Ježíše následovat kamkoliv. Tak velkého, že o pár let prohlásí, že Ježíš má slova věčného života. Něco se změnilo, a Petr byl navždy jiný.

Když on přijde 2. - Nejsme moc dobří v čekání. To může mít nekonečné množství podob, často trýznivých a bolestivých. Spolu se žalmistou voláme: “Jak dlouho ještě!?” Dnešní evangelijní příběh začíná čekáním. “Při návratu Ježíše vítal dav lidí; všichni už na něj čekali.” Dva lidé čekají opravdu hodně netrpělivě. Jednomu umírá dcera a jde mu doslova o minuty. Druhá je žena, která by si přála zůstat skrytá. Její jméno neznáme, její problém je její identitou: žena s problémem krvácení. Zná sílu očekávání. Proto se rozhodla, že se dotkne cípu Ježíšova roucha. Tady si musíme dát malou pauzu: Jak ji to mohlo napadnout? Proč cíp roucha? To přece není jen tak. Navíc, proč ji Ježíš za chvíli řekne, že je to její víra, která ji uzdravila? Víra v co přesně? A proč Ježíš cítí dotek, když se jej vlastně nedotkla? V tom příběhu je více než se na první pohled zdá.

Když on přijde 1. - Lidé Ježíše nenásledovali, protože je někdo přesvědčil, ale protože se dotkli něčeho nadpřirozeného. Jedním z těch, kteří jej následovali, byl Matouš, bývalý výběrčí daní pro římskou správu. Ježíš jej pozval k následování, a on ihned šel. Proč ovšem tak rychle opustil výnosný byznys a následoval Ježíše? Přisuzujeme to neobvyklému Ježíšovu charismatu. Ale nesedí to. Matouš Ježíše zná, bydlí koneckonců ve stejném malém městě. Vlastně, všichni tam znají všechny. Přesto se něco stalo, co Matouše přesvědčilo bez přesvědčování. Co to bylo? Zavalila ho lavina milosti. Abychom pochopili jeho příběh, musíme pochopit kontext a geografii jeho příběhu.

Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 10. - Pavel nepíše teoretický dopis imaginární církvi, která řeší obecné problémy. Ne. Všechno jsou to lidé, které zná, a se kterými dlouhodobě pracuje. Konzistence a kontinuita je důležitá. Vidíme to na Pavlově projektu sbírky na chudé. Je to dlouhodobý a konzistentní projekt se symbolickým významem: Pohané dostali evangelium díky židovským věřícím, a je tedy správné, že je zpětně podpoří v jejich nouzi. Umístění pasáže o sbírce po vznešené teologické pasáži o vzkříšení není vůbec náhodné. Křesťané žijí ve dvou světech, nebeském a pozemském.

Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 9. - Když mluvíme o křesťanech, používáme někdy slovo „věřící“, což evokuje, že křesťan je především někdo, kdo něčemu nebo někomu věří. Většinu problémů, které Pavel v Korintu řeší, se ale netýkají otázek věrouky, protože křesťana spíše popíše to, jak se jeho víra projevuje v chování, ne pouze v myšlení. Zároveň to neznamená, že je jedno, čemu věříme, jen je to menší část celého obrázku. Někdy na první pohled nenápadná doktrína zásadně ovlivní naše chování. Takovou je otázka vzkříšení z mrtvých, kterou Pavel označuje za to hlavní, co sám přijal a předal. Kdyby Ježíš nevstal z mrtvých, křesťanská víra by nedávala smysl. Vzkříšení Ježíše je základem víry, navíc je závdavkem a slibem našeho vlastního vzkříšení. Křesťanský a židovský postoj ke smrti byl jiný než od mnoha Řeků. Ti vnímali uvolnění duše z těla jako vítané osvobození, fyzično zůstalo zanecháno, a osoba se stala čistým duchem. Naopak v Bibli je smrt vnímána jako přerušení života, je to nepřítel spojený s hřích

Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 8. - První křesťané obecně a církve jako třeba ta korintská byly plné života, což ovšem pro apoštola Pavla není výmluvou pro zmatek nebo chaos. Pro nás možná překvapivě dává velký důraz na to, jak vypadá církev navenek, pro ty, kteří do ní zatím nepatří. Nejprve se věnuje tomu, jak vypadají ženy při veřejné mluvě, jak vypadají bohatí při eucharistii, a jak vypadají „ti duchovní“ při používání duchovních darů, zejména při mluvení v jazycích. Možná jim „andělská mluva“ připadala jako znamení duchovnosti. Pavel jejich duchovnost vrací zpět ke Kristu, protože dary jsou nadpřirozeným uschopněním pro službu Ježíši v kontextu církve. Duchovnost spočívá v tom, že dary dává Duch, ne že z člověka dělají duchovnějšího. Pavel proti jazykům rozhodně není, sám se jimi koneckonců modlí, ale je proti jejich veřejnému použití ve zmatku a chaosu: “Mluví-li však někdo řečí, které nerozumím, zůstaneme jeden druhému cizincem.”

Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 7. - V centru církve najdeme stůl. Pro křesťany je to nejsvětější místo. Stůl je inkluzívní a rodinný. Pozvání jsou hříšní, nemocní a pochybující. Ježíš zve všechny. Eucharistie v první církvi nebyl rituál v kostele, ale součást opravdové večeře. Říkali ji hody lásky. Kromě duchovního to byla i praktická pomoc chudým a hladovějícím. Bohatí zajišťovali většinu jídla. Byl to skvělý princip. Jenže, ze skvělého nápadu se staly orgie porovnávání, předvádění, závisti a opilosti. Bohatí si nosili pamlsky, chudí nic. Moc se nesdíleli. Bohatí se nezdráhali dávat najevo, jak so ti užívají. Ostatním nechali zbytky. Na začátku dopisu Pavel řeší rozdělení církve do skupinek podle teologie a oblíbených učitelů, nyní řeší rozdělení podle sociálního statusu. Vracíme se k otázce svobody a právům: Proč bych se měl omezovat, když mi Bůh žehná? Obdařil mě prosperitou, proč to neukázat? Víte, jak tomu říká Pavel? “To pohrdáte Boží církví natolik, že ponižujete ty, kdo nic nemají?”

Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 6. - Někdy máme za to, že první církev byla velmi živelná, což ovšem nebylo výmluvou pro zmatek nebo chaos. Pavel se v dopise Korintským ujišťuje, že církev se chová i navenek jako rozumná komunita. Proto se v další pasáži dopisu věnuje třem praktickým otázkám: jak vydadají ženy při veřejné službě, jak vypadají bohatí při eucharistii, a jak vypadají všichni při používání duchovních darů. Dnešní pasáž o postavení žen je paradoxní. Oproti minulému tématu šedé zóny je podstatně kratší, ale o to méně jasná. Vypadá to, že si v ní Pavel velmi protiřečí. Navíc, téma postavení žen přináší tenzi i dnes, natož v době vzniku dopisu, kdy všude okolo panoval jasný patriarchát. Zběžné čtení Pavlových dopisů zmatek spíše přiživuje. Na straně jedné to vypadá, jakoby byl Pavel proti ženám, na straně druhé různé ženy jmenuje, zmocňuje a oceňuje jako vedoucí. Tyto ženy by nesouhlasily s pocitem, že je Pavel proti nim. Tak proč to v některých pasážích vypadá, že je? Protože to není černobí

Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 5. - Konflikt ohledně jezení masa obětovaného modlám vypadá pro moderního člověka jako banální problém. Cíleně strukturovaná a velice dlouhá odpověď apoštola Pavla ukazuje, že se to týká ještě trochu něčeho jiného, než se na první pohled zdá. Jedná se o klasický spor svobody a lásky. Jsem svobodný dělat si co chci, nebo mě láska omezuje v mých svobodách? To je téma, které v různých podobách řešíme také dnes. Neexistují jednoduché ani černobílé odpovědi. Život by byl moc jednoduchý, kdybychom ho měli jen v černobílých barvách. Nebyl by nutně krásnější, určitě by ale byl jednodušší. V černobílém životě bychom vytvořili jasná pravidla, co se může, a co zase nesmí. Život černobílý není a velký kus života žijeme v šedé zóně, kde stejná situace může mít jiné následky podle okolností nebo okolo stojících. Dnešní téma zkoumá přesně tento moment rozhodování: kdy je jasné a viditelné “ano”, kdy “ne” a kdy je naopak nejlepší slovo “možná”.

Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 4. - Dobří misionáři se vždy snaží najít nějaké styčné body, příběhy, fráze nebo příklady v kultuře, které slouží. Pomáhá jim to ve spojení s lidmi a nalezení společné půdy v komunikaci. Apoštol Pavel ve svém dopisu do Korintu několik takových frází najde, mezi nimi: „Všechno smím“. Tuto oblíbenou a populární frázi opakuje jako by s ní souhlasil, ale vždy dodá vysvětlení. Pokud dělám vše, co chci, může to být k mé škodě, a může mě to ovládnout. Tento most mu pomáhá s vypořádáním sexuálního chaosu v korintské církvi: Od sexu mimo manželství, který veřejnost pohoršuje (incest); k sexu, který veřejnost nepohoršuje (prostituce); až po manželství bez sexu, které nedoporučuje; a otázky spojené s rozvodem, nové sňatky “jen v Pánu” a roli celibátu, který v současné tísni doporučuje. Církev je rodina, která se skládá jak z rodin, tak ze svobodných lidí. Pavel církev v Korintu učí, že obě polohy (manželství i svobodný život) jsou zcela rovnoprávné a plnohodnotné.

Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 3. - Církev z principu přijímá hříšníky, kvůli tomu existuje. Jak ale pracovat s jejich hříchem? Kdyby byli všichni lidé v církvi duchovně zralí, morálně zodpovědní, a eticky hodnověrní, nepotřebovali bychom shromáždění církve, které naopak k tomu jeho účastníky vede vzájemným povzbuzováním, napomínáním a vyučováním. V církvi tak vedle sebe existují dvě trajektorie: teologická, která říká, co je správné a špatné a jak máme žít podle Ježíšova příkladu, a pak ta pastorační, která pracuje s lidmi tam, kde jsou. Tyto dvě trajektorie se ne vždy shodují či protínají. Ve chvílích, kdy se nůžky mezi oběma rozevřou natolik, že už vůbec není patrné, zda jsme stále křesťané, přichází ke slovu kázeň – slovo, kterého se lidé spíše bojí. Kázeň je ozdravný proces, který vede k nápravě a vykročení správným směrem. V kázní se učíme, že naše skutky mají následky. V kázni tyto následky napravujeme, pokud to jde. V kázní zažíváme opravdové pokání. V kázní zjišťujeme, že nejsme dokonalí a u