Element Podcast Hradec Kralove

Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 2. - Máloco je pro církev tak zničující, jako vnitřní rozdělení. Kdyby byla církev pouhou organizací nebo klubem, pak by vnitřní spory mohly být řešeny manažersky. Jenže církev je především rodina. Rodinná dynamika ve sporech je jiná, protože je vždy osobnější a emocionálnější. Proč se v církvi děje rozdělení? Apoštol Pavel má jasno: Je to naše tělesnost, která se projevuje jako dětinskost, co vede k rozdělování, rozpadu a frakcím. Jednotliví vedoucí jsou jen služebníci, kteří slouží církvi. Jsou jako číšnici, kteří roznášejí jídlo u stolů. Pavel tedy rozhádaným Korintským říká jinými slovy: “Chováte se jako rozmazlené děti. Zatímco se hádáte, od kterého číšníka si necháváte sloužit nejraději, opomíjíte fakt, že vůbec nezáleží na tom, kdo vám přinese to jídlo na stůl, ale o to, že je to Bůh, kdo vládne v kuchyni! Bůh ti peče pořádný akorát správně propečený steak, jenže seš jako děcko, co si místo toho raději dá pribináček! Věčný teenager odmítající dospět.”

Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 1. - Při dnešní četbě Pavlových dopisů zapomínáme, že jsou dopisy a ne teologická brožurka nebo dokonce učebnice systematické teologie. Ukazují na osobní vztah apoštola s církvemi, které většinou sám založil. Každý byl osobní a přitom promýšlený. Dopis do Korintu je mistrovské dílo, je velmi praktický a aktuální pro život církve i dnes. Má k lidem v Korintu církvi osobní vztah, i když to není vždy vztah pozitivní a jednoduchý. Díky tomu působí pasáže místy hodně emotivně, někdy až se sarkastickým přeháněním. Dopis je ceněnou sondou do života první církve, a především do různých oblastí problémů, které řeší. Jací byli jeho adresáti? Jaké bylo město, ve kterém žili? Jakou kulturou byli nasáklí? Proč byli připraveni na setkání s Ježíšem? Co nejvíce řešili?

Příběh vyprávěný idiotem 1. - Na svět se můžeme dívat slovy Sheakespearova Macbetha jako na příběh vyprávěný idiotem, naplněný zvukem a zuřivostí, jež neznamená nic. Nebo můžeme říst společně s Terezii z Avily modlitbu: "Ať tě nic nezneklidňuje, ať ti nic nenahání strach. Všechno pomíjí. Bůh se nemění. Trpělivostí se dosáhne všeho. Kdo má Boha, tomu nic nechybí, sám Bůh stačí.” Něco podobného prožila Etty Hillesum, která v koncentračním táboře napsala: “ "Když stojím – v rohu tábora – s nohama vrostlýma do země a očima obrácenýma k nebi, pak mi někdy tečou po tváři slzy zrozené z vnitřního pohnutí a z vděčnosti. Chci být právě tam na místě, které lidé nazývají hrozným a stále být schopna říct: Život je krásný."

Komunita | Proč ji potřebujeme a jak ji vypěstovat 3. - Bůh nás hledá a přivádí do komunity církve. Ne proto, aby potlačil naši jedinečnou individualitu, ale abychom rostli. V růstu spolupracujeme, jsme pozvání na cestu poznání a spolupráce. Je to synergická činnost. Zasévání a zalévání je naše část, je to ovšem Bůh, kdo dává růst. Růst víry je to průsečík naší činnosti a Boží práce na pozadí. Když vzniká opravdová komunita, není jen zdravá, ale také uzdravující, jak trefně napsal psycholog Scott Peck: “Jakmile může člověk bez obav říci, co si myslí a cítí, jakmile lidé věří, že je někdo vyslechne a přijme je takové jací jsou, spustí se lavina frustrace, bolesti a smutku, které v sobě drží celé roky. Jakmile zjistí, že mají pro někoho hodnotu, že je někdo oceňuje, jejich zranitelnost se ještě prohloubí. Obrané valy, které si postavili, se zřítí. A jak padají, vzrůstá náklonnost a otevřenost. Začíná skutečné uzdravování. Staré rány se hojí, odpouštějí se stará příkoří, překonávají se staré neshody. Obavy nahra

Komunita | Proč ji potřebujeme a jak ji vypěstovat 2. - Než dorazíme ke zkušenosti opravdové komunity, projdeme několika fázemi: Zdá se nám, že jsme parta, ale možná jsme vypěstovali jen pseudokomunitu. Je logické, že po vystřízlivění následuje chaos a konflikt, abychom nakonec skončili v prázdnotě. Tam máme pocit, že nám něco chybí, nestačíme na to, objevujeme pokoru. Až na závěr objevíme vztahy prověřené časem, které přechází do podoby opravdové komunity. Tam se formuje náš individualismus. Někdy máme za to, že individualismus je problém (musíme ho upozadit, skrýt, rozředit, učinit se nenápadnými). Vůbec ne. To by bylo naopak škodlivé! Nebýt sám sebou, dělat ze sebe někoho jiného nás stojí neskutečně moc energie. Vypadat jinak navenek a být uvnitř někým jiným je velmi těžké břemeno. To by byla pseudokomunita. Bůh nás hledá a přivádí nás do církve, do komunity. Ne proto, aby potlačil naši jedinečnou individualitu, ale abychom rostli.

Komunita | Proč ji potřebujeme a jak ji vypěstovat 1. - Víra může růst na samotě (třeba v životní poušti), ale nedaří se ji dobře v osamění. Skoro to vypadá, jako by víra rostla především v prostředí láskyplných vztahů. Přesně to má na mysli apoštol Pavel, když píše lidem do církví, že jejich víra roste a tak mají stále více lásky k druhým. Víra a láska jsou velmi úzce provázány. Kristus přebývá v srdcích skrze víru – následkem je láska, která zakoření a ukotví v srdci, a ve vzájemném spojení společně objevujeme rozměry Kristovy lásky. Víra se projevuje láskou. Je nasnadě, že vzájemné vztahy jsou primárním prostředím pro růst víry.

Vlivy 3. - Poslední díl ze série ukazuje, jak naše vztahy s Bohem a sebevnímání ovlivňují interakce s ostatními. Přednáška zdůrazňuje význam správně nastavených vnitřních "filtrů", které formují naše chování a nabídne zamyšlení nad tím, jak správně nastavené vnitřní "filtry" mohou zlepšit naše vztahy a pozitivně ovlivnit lidi kolem nás.

Vlivy 2. - Každý z nás ve svém životě zažívá věci, které nemůže ovlivnit. Zároveň každý den děláme mnoho rozhodnutí, která určují, kterým směrem se v životě ubíráme. Tohle všechno utváří jedinečný filtr, přes který přijímáme a zpracováváme veškeré věci, co k nám přicházejí. Tento filtr je ale často pokřivený a na nás je, abychom ho s Boží pomocí přetvořili a opravili. Jak se s tím ale popasovat? V tomto díle se podíváme na dva biblické příběhy, které nám pomůžou vydat se tím správným směrem.

Vlivy 1. - V první části nové série kázání "Vlivy" se Marek Toul zaměřuje na to, jak Boží přítomnost formuje lidské životy. Prozkoumáme spolu různé fáze víry: dětskou doslovnou víru, relativizujicí skepticismus a mystickou víru, která vede k hlubšímu spojení s Bohem. Kázání ukazuje, jak důvěra v Boha může přinést světlo i do nejtemnějších okamžiků života a jak můžeme Boží přítomnost vnímat v každodenním životě.

Josef | Životní jízda 5. - Svět funguje tak, že lidé, kteří nás zranili nejvíce, nás budou jednoho dne potřebovat. Josef zakusil neuvěřitelnou životní jízdu. Z oblíbeného syna otrokem, z otroka vězněm, z vězně premiérem. Na závěr se před ním objeví to největší pokušení: Možnost srovnat účty, a pomstít se všem, kteří mu ublížili. Jak se zachová? Když byl Josef ještě teenager, viděl na vlastní oči smíření svého otce Jákoba se svým bratrem Ezauem. Jákob přichází se strachem a pokorou. Opakovaně se mu klaní. Ezau reaguje emotivně, s pláčem mu běží vstříc, padnou si do náruče a políbí se s pláčem. O svém strýci slyšeli hrozné věci, a vnímali otcův strach. Vidí ovšem usmíření. Josef v té chvíli netuší, že jeho bratři jej zradí a on bude o dlouhé roky později stát na Ezauově místě, protože se mu budou jeho bratři klanět s podobně viditelným strachem. Zapamatoval si, že smíření je možné v dokonce i tak vyhraněných, emotivních a silných případech. I on bude plakat a bude své bratry objímat, stejně jako to udělal jeho

Josef | Životní jízda 4. - Někdy máme za to, že pochyby o Bohu a nedostatek víry zakoušíme především v situacích, kdy se nedaří. Říkáme si, že kdyby se věci zlepšily, kdybychom byli uzdraveni, sehnali dobrou práci, měli dobrou rodinu, lépe zvládali své finance, pak bychom zcela jistě měli silnou víru, protože bychom byli opravdovým svědectvím. Kupodivu je to přesně naopak. Paradoxně máme větší problém Boha hledat a věřit v něj v časech úspěchu než v časech zlých. Josef nedovolil, aby ho životní tragédie odvedly od Boha, ale stejně tak nedovolil životnímu úspěchu, aby ho od něj odvedl. Projít testem prosperity je mnohem těžší než testem tragédie. Josef zažil oboje a je skvělou inspirací pro naší cestu.

Josef | Životní jízda 3. - Když jedete na pořádné horské dráze, zažíváte neuvěřitelný pocit, že je s vámi smýkáno nahoru a dolů, do stran a skrz naskrz, aniž byste to měli jakkoliv pod kontrolou. Můžete tak akorát křičet. Tak nějak se cítíme, když se náš život dostane na horskou dráhu, smýká s námi nahoru a dolů, a my nemůžeme dělat nic, jen křičet. Mnozí jsme to zažili v různých podobách, a proto je nám Josefův příběh tak blízký. Navíc, Josef spatřuje Boha všude, přestože Bůh mlčí a zdá se, jako by nebyl. Ne vždy, když se zachováme správně, dopadne to dobře. Někdy to skončí přesně naopak. A někdy, když už se zdá, že se věci obrátí k lepšímu, propadnou se ještě hlouběji.

Josef | Životní jízda 2. - Josef není dokonalý člověk. Trpí podobnými neduhy, jako každý mladý privilegovaný člověk. Postavení využívá k tomu, aby na bratry žaloval. Jejich nenávist provokuje vyprávěním svých snů, ve kterých nad nimi dominuje. Jejich nenávist vzroste až do bodu, kdy se rozhodnou ho zabít. Spadne do pasti. Shodou okolností Josef vyvázne, ale je prodán do Egypta jako otrok. V celém Josefově příběhu ho Bůh na rozdíl od praotců nikdy přímo neoslovil, přesto se v jeho životě výrazně angažoval. Autor Genesis píše, že Hospodin byl s Josefem i v otroctví, a tak se mu tam všechno dařilo. Byl s Josefem? Proč tedy mlčí? Proč je vůbec v otroctví? Když se nám stane něco těžkého, chceme slyšet odpovědi, ujištění nebo směr. Jak by ale zněla naše odpověď na otázku: Co bych udělal, kdybych opravdu věřil, že Bůh je se mnou?

Josef | Životní jízda 1. - Život je cesta. Ta je málokdy rovná a přímá. Někdy nás překvapí mile a jindy nemile. Důležité je, jak zareagujeme na to, co se nám děje. Příběh starověkého Josefa je jedním z nejbarvitějších příběhů celé Bible. Je krásnou ilustrací životní jízdy, inspiruje své čtenáře již tisíce let. Z oblíbeného syna se stane otrok, z otroka vězeň, z vězně premiér, který má v rukou všechnu moc těm, kteří mu ublížili, vrátit vše i s úroky. V Josefově příběhu se učíme, jak reagovat moudře uprostřed extrémních situací. Jeho příběh začíná před narozením - jen málokdo má tak komplikovanou rodinnou anabázi jako Josef.

Ještě tu nejsme všichni 3. - Jako lokální církev působíme globálně, ale co to znamená? A jak se může, ba dokonce by měl, každý křesťan zapojit do Ježísovy výzvy “jděte do celého světa”? Způsobů zapojení je hned několik a rozhodně tu neplatí, že musíš být misionářem, aby mohla být misie součástí tvého života. V dnešním díle se dozvíš, jak může tvoje trocha úsilí změnit životy lidí na druhém konci světa.

Ještě tu nejsme všichni 2. - Něco se děje na místě a lidem, když se církev modlí! Když se církev modlila čtyři roky po Letnicích, místo se zatřáslo, lidé byli naplněni Duchem, a všude mluvili se smělostí a odvahou. Modlitba vždy vede k proměněnému světu a skvělé komunitě, plné jednoty, sdílení se a milosti.

Ještě tu nejsme všichni 1. - O církvi by se dalo toho napsat dost. Pěkného i ošklivého. Proč vůbec církev existuje? Rychlá odpověď by mohla znít: “Církev je shromáždění existující pro ty, kteří tam ještě nejsou.” Je to zjevný paradox, protože církev je plná křesťanů, a většina jejího obsahu je pro křesťany. Přesto je smysl její existence zaměřen ven, ostatně přesně tak, jak to Ježíš ve svém poslání zamýšlel. A to také znamená, že v ní ještě nejsou všichni…

Nahoru dolů 3. - Trojiční neděle je krásným příkladem, jak nacházíme nový jazyk pro realitu. Jeden vztahový Bůh zjevený ve třech osobách, vzájemně spolupracující. Trojice ale nespolupracuje jen navzájem, ale zve do spolupráce i nás. Krásně to můžeme vidět třeba na příkladu modlitby. My se modlíme. Bůh Otec nás slyší a dává nám klid, jaký si neumíme představit. Mezitím se za nás Ježíš přimlouvá rovnou v nebi. Duch svatý dokonale zná naše problémy a potíže, a dokonale zná Boží vůli - dává nám tak správná slova a ujištění vztahu, který máme s Bohem. Tato spolupráce proměňuje, a díky Duchu odrážíme charakter Ježíše Krista. Duch svatý tak dává smysl křesťanské víře.

Nahoru dolů 2. - První Ježíšovi následovníci byli všichni Židé se silnou představou, co to znamená, že je Bůh provází. Ve svých Písmech četli o ohnivém sloupu, který je provázel na cestě z otroctví do zaslíbené země. Znali příběh Mojžíše, který se setkal s Bohem v hořícím keři, i Šalamouna a ohni při zasvěcení chrámu. To vše se jim propojilo, když o Letnicích na nich sestoupil svatý Duch a nad hlavami se jim objevily malé ohnivé jazyky. Každý věřící se stal hořícím keřem – místem Boží přítomnosti. Církev se zrodila a její příslušníci byli naplnění živou a vitální vírou. Duch pro ně nebyl jakousi božskou elektřinou, ale osobou, která s námi kráčí.

Nahoru dolů 1. - Pokud křesťanství působí tuctově, jsme s ním hluboce vnitřně nespokojeni. Chceme mnohem víc. Chceme živou a vitální víru. Křesťanství je náboženství nepředvídatelného Ducha, který se dere z našeho života ven. Aby Duch mohl být seslán na církev, Ježíš musel odejít pryč. Ježíš je navždy bohočlověk – omezený na jedno místo a čas. Duch omezený tělem není. Nanebevstoupení Ježíše je navíc víc než jen odchod, je to korunovace krále. Ježíš si zvolil cestu kříže, a proto jej Bůh vyvýšil nade vším, a dal mu autoritu nad nebem i zemí. V této autoritě a se zmocněním svého Ducha posílá nás do světa.