Element Podcast Hradec Kralove

Píseň Vánoc | Advent 2023 3. - Lukášovo vyprávění o narození Mesiáše je plné malých příběhů vsazených do velkého příběhu. Takto Ježíšova rodina potkává v chrámu dva staré lidi, čekající na naplnění zaslíbení: Simeona a Annu. Simeon je vlídný, očekává útěchu a potěšení Izraele. Nadšeně přivítá Ježíše jako spásu Izraele a světlo světa. Zároveň připravuje Marii na meč, který projde jejím srdcem. Světlo a sláva přichází s bolestí. Vykoupení a spása člověka není wellness, ani zenový balanc vesmíru, nic ve stylu: “Ať jsou všechny bytosti štastné.” Ne! Je to draze zaplacené vysvobození člověka z temnoty, ze zaklíněnosti našeho srdce – ve kterém dáváme průchod zlu a zlo také sami plánujeme a konáme. Poté potkávají ženu, která je v chrámu „doslova doma“. Anna, vdova po drtivou většinu svého života. Její stav odrážel osud Jeruzaléma, nazvaného proroky vdovou. Byla živým důkazem toho, že životní ztráta nezastaví radost evangelia. Simeon i Anna měli ve svém životě živou a činnou víru a očekávali na Boha. Chvalozpěv těcht

Píseň Vánoc | Advent 2023 2. - Matouš ve svém evangelium píše o mudrcích z východu, kteří přinesli drahocenné dary. Lukáš naopak obrací pozornost k poníženým a chudým. Ve chvalozpěvu Marie Bůh svrhává mocné a povyšuje ponížené. Pozvedá každého, kdo upadl. Není tedy vůbec divu, že první lidé, kteří Mesiáši uslyší, nejsou mocní a bohatí, ale naopak chudí a bezvýznamní. Jsou to chudí pastýři, kteří zažijí andělské navštívení a jejich chvalozpěv. Historie izraelského národa je historií poutníků. Vydávali se na nová místa. V pustinách rozdělávali ohně, vytáhli nástroje a zpívali do noci. Proto by nás nemělo ani udivovat, že se andělé zjevují právě tam – pod hvězdnou oblohou. Pod nebesy. Jsou to právě židovské písně a chvalozpěvy, které nás obrací ke všemu stvoření. Když totiž zpíváme, nejsme nikdy sami. Je tu zvuk, melodie, echo celého stvoření. Andělské zástupy. Některé z nás ale žel písně opustily. Je čas pro novou píseň.

Píseň Vánoc | Advent 2023 1. - Letošní Advent v Elementu vychází z Lukášova evangelia. Společně se inspirujeme postavami, které pozvedaly svůj hlas k oslavě Boha. Příběh narození Krista je plný lidských i andělských chvalozpěvů. Přirozených i nadpřirozených momentů. Lukáš vypráví velký příběh narození Spasitele, ale začíná tichým zoufalstvím – lidským trápením v podobě neplodnosti, kterou si náboženská kultura té doby vykládala jako viditelný důkaz chybějící Boží přízně. Na pozadí velkého příběhu Bůh také vykupuje malé příběhy. Je to proto, že beznaděj je pokušení se vším všudy. A naopak, radost není emoce, je to nebeská kvalita. Radost a útěcha je základním rysem všech vánočních písní.

Zkratky 2. - K úspěchu nevede primárně talent, ale vytrvalost. Vytrvalost v malých obyčejnostech, které spojujeme dohromady a konzistentně opakujeme. Ať už ve sportu, hudbě, vztazích, ale i našem životě s Bohem. Velký nepřítelem duchovního rozvoje nejsou pochybnosti a těžkosti, ale naše pohodlnost. Krista ale nalézají ti, kdo jej skutečně hledají a ne ti, kdo si jej domýšlejí a hledají zkratku.

Zkratky 1. - Anotace: V různých oblastech života kráčíme po různých cestách a na každé z nich se nám čas od času nabízí zkratka. Jako lidi zkratky využíváme, abychom ušetřili čas nebo energii. Ne každá zkratka ale vede k našemu cíli a ne každá z nich nás tam dovede v neporušeném stavu. Tak jak poznat, kterou zkratkou se vydat a které se raději vyhnout?

Bůh je... 5. - Hledání nevyhnutelně patří do procesu duchovního růstu: Ježíše vlastníme – ztrácíme jej – nalézáme jej – přehodnocujeme své představy o něm – rosteme. Modly se nepohybují. Vždy je najdete tam, kde jste je nechali. Ale živý Bůh se občas z důvěrně známých míst vytratí. Když si myslíme, že ho máme v hrsti, že jsme to pochopili, že ho můžeme ovládat, tak ho ztratíme. Stejně jako kaleidoskop, pootočí svou přítomnost a my ho musíme hledat nově. Nikdy nemůžeme přestat hledat. Provázení je významným rysem Božího charakteru. Budeme mít odvahu nechat se tímto Průvodcem vést? Pak zjistíme, že Bůh je… a odměňuje se těm, kteří ho hledají.

Bůh je... 4. - Ježíšovi kritici si uvědomovali, že výroky, kterými svá uzdravování doprovázel, nelze chápat jinak než prohlášením božského statusu. Zároveň platí, že neuzdravoval jen proto, aby něco dokazoval. Jeho hlavní motiv byl soucit. Naplňuje tak očekávání, že Bůh je pohnut soucitem a přináší tělesnou nápravu. Přesto ale Boží léčení není jen čistá tělesná medicína. Má svou duchovní či duševní část. Ježíšova léčba je celková, holistická, vnitřní i vnější. I na pohled zdravý člověk může být vnitřně nemocný, například hříchem. Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. V západní církvi máme tendenci vidět hřích spíše jako právní problém. Je to provinění, přestoupení, zločin, a zaslouží si trest. Východní církev vnímá hřích spíše jako nemoc, a Ježíše jako velkého léčitele. Nevnímali ho jen jako právní problém, ale jako nemoc duše, která potřebuje zásah Léčitele. Bůh léčí, protože je vždy na straně života.

Bůh je... 3. - Slovo Spasitel se dnes moc nepoužívá, a když ano, tak v jiné perspektivě. Spasitel ovšem znamená zcela civilně Zachránce. Bůh zachraňuje neustále, je to v jeho přirozenosti. Jedna z velkých změn v křesťanském přístupu ke spasení bylo uvědomí si, že Ježíš nás přišel také zachránit před námi samotnými, naši přirozenou ochotou ke zlému, před naším egem, které se chce vždy prosazovat a dělat ze své zkušenosti měřítko pro celý svět. Proto s posvátnou úctou uvádíme svou spásu ve skutek. Když říkáme o Bohu, že je Spasitel, říkáme tím, že je někým, kdo nás zachraňuje, osvobozuje, vykupuje a zachovává.

Bůh je... 2. - Je Bůh Stvořitel, protože stvořil svět, nebo stvořil svět, protože Stvořitel? Pokud mluvíme o Stvořiteli proto, že stvořil svět, pak to evokuje představu, že Bůh byl sám, když nebylo nic. Jednoho dne si řekl, že je to nuda a stvořil svět. Pokud mluvíme o Bohu jako věčném Stvořiteli, pak to znamená, že Bůh vždy tvořil a stále dělá nové věci. Bůh tvoří nové cesty a novou budoucnost, tvoří nové světy. Pak se vkrádají otázky: Je náš svět jediný svět, který stvořil? Co všechno jiného ještě stvořil? A co tvoří právě dnes?

Bůh je... 1. - Většina definic, které o Bohu používáme, působí jako popis fyzikálních zákonů z doby newtonské fyziky. Dá se najít způsob, jak o Bohu mluvit v době kvantové fyziky? Ve světě newtonovské fyziky je nejdůležitější formulovat správné zákony. Ve světě kvantové fyziky je mnohem důležitější poznat vzájemný vztah.  Náboženství postavené na stabilitě a nepohnutelnosti nemůže být připraveno na kosmický pořádek založený na změně. A na vztahu. Protože Bůh se zjevuje především ve formě vztahu. Podle Jana, Bůh je láska. Ježíš představuje Boha jako Abbu, tatínka. Ducha nám představuje jako Parakléta, utěšitele a průvodce. Obojí je silně vztahové. Proto by obraz vztahového Boha měl být tím nejdůležitějším obrazem, který máme před očima, když tvrdíme: “Bůh je…”

Podzim v Elementu 2023 2. - Příběh ženy s krvotokem patří mezi nejznámější evangelijní příběhy uzdravení. Ještě mnohem více ovšem vynikne jeho srovnání s větším příběhem okolo. Ježíš je na cestě do domu bohatého muže, jehož dvanáctiletá dcera umírá. Na cestě ho zastaví víra bezejmenné chudé ženy, která dvanáct let trpí krvácením. Je sama v kultuře, která vyžaduje mužské ochránce. Ježíš ji uzdravuje nejen fyzicky, ale i vnitřně - nazývá ji dcerou.

Podzim v Elementu 2023 1. - Existují desítky pohledů na svět a na to jak funguje, co mu schází a jak to vyřešit. Křesťanství je jedním z nich, a v dnešní přednášce se zamyslíme nad tím, v čem je tento pohled unikátní a co máme dělat, pokud uvidíme, že dává nejlepší odpovědi na základní otázky života.

Stále na cestě. Stále spolu. 3. - Glokální církev je církev, která si přeje být být globálně myslící a konající církev, která je přitom silná ve své fyzické lokalitě. Od začátku máme heslo: “Žijeme v Hradci, myslíme globálně.” Je to mimo jiné proto, že církev Ježíše zahrnuje lidi ze všech národů, není vázané na jednu rasu nebo národ. Je univerzální vírou pro všechny lidi z celého světa, kteří ji svobodně přijmou Ježíšovo poslání. Křesťanství bylo vždy misijní církví. Žijeme ovšem lokálně, kde jsou problémy, které můžeme pomoci řešit, a potřeby, které můžeme zkusit naplnit. Láska ke světu neznamená menší lásku k našemu městu. Glokální církev myslí v globálním měřítku, a vnímá, že církev je mnohem větší, než se zdá. Uvědomuje si, že rozdílnost kultur je Božím darem a snaží se přinést větší rozměr i do své lokální existence.

Stále na cestě. Stále spolu. 2. - Rozdělená komunita je slabá, o jednotu proto musíme pečovat. Jednota ovšem není názorová uniformita. Proto vyžaduje konfrontaci, odpouštění, a milost. Nyní jsme tedy jednotní v Duchu díky poutu pokoje, abychom až dojdeme k dokonalému lidství, byli spoutání jednotou víry. Tam ovšem zatím nejsme. Jak tedy můžeme pěstovat jednotu Ducha? Pomůže tento krásný starý citát: “V podstatných věcech jednotu, ve sporných svobodu, a ve všech lásku.” Ježíš se před svým ukřižováním modlil za jednotu a vzájemnou lásku církve – protože věděl, že to nejvíce klíčový moment její budoucnosti. Proto je jednota ctností, které si v Elementu vážíme a chráníme ji. Je viditelným projevem vzájemné lásky a největším svědectvím.

Stále na cestě. Stále spolu. 1. - V Elementu věříme, že Bůh je ve středu každého lidského života a naše cesta víry je buďto snaha (vědomá nebo podvědomá) ho najít, nebo naopak se od něj osvobodit. Víra se skládá z mnoha malých kroků poznávání, obdivu, pochopení, rozhodnutí a potvrzování. Teologie cesty vychází navíc z přesvědčení, že Bůh není a nikdy nebyl statický Bůh. Možná to je jedním z důvodů, proč odmítal, aby ho jeho lid zobrazoval pomoci soch a obrazů. Ty jsou statické. Náš Bůh je ale neustále v pohybu, neustále v akci, neustále v práci. Nečeká, až k němu dojdeme, pohybuje se směrem k nám. Bůh je dynamický a pohybuje se vstříc těm, kteří se pohybují k němu.

Narozeniny Elementu 1. - Při slavení významného výročí se díváme s vděčnosti a dojetím dozadu. Pohybujeme se ale dopředu a čekají nás další nové věci. Bůh nás v takové chvíli nabádá, abychom se odvážili znovu věřit - radikálně, odvážně a vytrvale.

Od pokolení do pokolení 4. - Bůh se identifikuje jako Bůh Abraháma, Izáka a Jákoba. Zajímavé, jak o nich mluví Ježíš. V diskusi o vzkříšení implikuje něco radikálního – tito praotcové jsou stále živí, nečekají v limbu, ale naopak v bdělém stavu. Bůh není Bohem mrtvých, a spravedliví minulosti jsou stále naživu. Co dělají? Tvoří zástup svědků, který nás obklopuje při našem běhu víry. Běžíme po oválu života, usilujíce o cenu pro vítěze, a kolem nás jsou tribuny, kde sedí tito hrdinové víry, spravedliví minulosti, a… fandí nám. Modlí se za nás, povzbuzují nás. Vidím tam Abraháma, jak důstojně zvedá své ruce, vedle něho sedí David a fouká do harmoniky. Za nimi řve jako lev Samson, Debora točí řehtačkou, a Sára mává vlajkami. Mojžíš fouká do vuvuzely. Vidíte to taky? Slyšíte to taky? Nejste ve svém běhu sami. Nikdy jste nebyli.

Od pokolení do pokolení 3. - Když je v nějakém fyzickém prostoru Bůh hledán, nacházen a potkáván, vzpomínka na to v tomto prostoru zůstává, a mnohem později může být rozpoznána těmi, kteří znají a milují Boha. Někdy pak s překvapením, podobně jako starozákonní Jákob, vykřikneme: “Na tomto místě je opravdu Bůh – a já jsem to nevěděl!” Místa mohou nést otisk Boží přítomnosti. To byl koneckonců jeden z hlavních důvodů, proč si lidé stavěli milníky a ukazatele, aby příští generace věděly, že tam došlo k setkání s Přítomností.

Od pokolení do pokolení 2. - Na příkladu Timotea vidíme ohromný vliv jeho maminky a babičky při předávání štafety víry, lásky a naděje. Proto je překvapivé, že v Novém Zákoně nečteme moc konkrétních návodů a rad na to, jak vychovávat děti. Najdeme tam však jednu ryzí křesťanskou hodnotu: princip vzájemného poddání. Byla to velmi radikální myšlenka, protože v Pavlově době je poddání vždy jednosměrné. Vzájemné poddání není aplikovatelné jen v manželství, ale také do vztahu rodičů a dětí. Poddání dětí rodičům se projeví poslušností. Poddání rodičů dětem se projeví nedrážděním k hněvu. K čemu vedeme příští generaci? Je součástí naší výchovy především vedení k lásce k Bohu, bližním, i nepřátelům? Je součástí naší výchovy vedení k víře, která se projevuje důvěrou? Je součástí naší výchovy vedení k naději, která vydrží všechna příkoří a těžkosti?

Od pokolení do pokolení 1. - Izraeli se Bůh představuje jako Bůh Abraháma, Izáka a Jákoba. Když se identifikuje s těmito třemi praotci, vypráví tím příběh vykoupení a naděje. Každý z praotců měl problém zplodit další generaci. Abrahám měl slíbeného syna, ale Sára byla neplodná. Jeho vysněný syn Izák se oženil s Rebekou, ale ta byla neplodná. Jeho syn Jákob miloval Ráchel, ale díky intrikám svého tchána dostal za manželku také její starší sestru. Ráchel byla milovaná, ale neplodná. Když konečně porodila vysněného syna, Josefa, Jákob už měl fůru dětí od druhé manželky a dvou otrokyň. Nová generace se nerodí snadno. Když se Bůh identifikuje s praotci neschopnými přivést novou generaci s milovanými manželkami k životu, vypráví tím příběh vykoupení z neplodnosti, a zároveň příběh naděje, že Boží zaslíbení mohou platit i pro další generaci, i když to vypadá nemožně. Bůh je mezigeneračním Bohem.