Vltava

Říká se, že lidi nečtou. Říká se to často. A často to není pravda. Nebo spíš, lidi čtou, ale nějak jinak než dřív. V poslední době mi totiž chodí pozvání do bookclubů, čtenářských klubů. Jsou to menší, nebo větší komunity lidí, které fungují ve větších, nebo menších místech a schází se, aby nejdřív každý zvlášť knihu přečetli a pak si o ní společně povídali.

Saša Michailidis se ptá ilustrátorky Mariany Jirátové a Heleny Černohorské z nakladatelství Bylo nebylo. Festival LUSTR, tedy největší přehlídka současné autorské ilustrace, začne příští týden v Holešovické tržnici v Praze. Co všechno musí ilustrátor promyslet, než vznikne jediná stránka knihy? Jak se ilustrace potkává nebo pře s představou autora a nakladatele? Vyplatí se ještě nakladateli zaplatit si svého živého ilustrátora?

Letos vydal nové album Šénau a v nakladatelství Galén také rozhovorovou knihu Autobus do Sudet, které jsou jeho životním tématem. Přiznává, že jeho nejnovější deska je mnohem osobnější, než ty předešlé. Ke psaní potřebuje impuls, nějaký zážitek nebo myšlenku a mnohé skladby cizeluje i několik měsíců. Sám se nejvíce cítí být ovlivněn Oldřichem Janotou.

„Je extrémně zajímavé sledovat důvody postupného krachu tak výrazných a na první pohled krásných myšlenek,“ říká Vladimir 518. V sérii Betonový lidi mluví s architekty a urbanisty, kteří česká sídliště plánovali a realizovali. Ale i s těmi, kdo v panelových blocích žili a tvořili oficiální i neoficiální kulturu. Poslouchejte sérii Betonový lidi, od 23. září na Vltavě.

Stáli jsme s přáteli na šumavském vrchu Hohen Bogen a dívali se do Bavorska. Za zády nám trčelo dlouho nepoužívané odposlouchávací zařízení americké armády, dva obří betonové sloupy a několik kulovitých objektů, také baráky bývalé ubytovny. Komplex byl oplocen, ale brána otevřena, neboť vyšší z věží slouží jako turistická rozhledna.

Saša Michailidis se ptá umělecké šéfky a hlavní dramaturgyně Vršovického divadla MANA v Praze Věry Maškové a dramaturga nejen Divadla F. X. Šaldy v Liberci Jiřího Janků. 90. výročí narození Václava Havla se blíží. A Vltava připomíná Havla dramatika rozhlasovou úpravou Audience, Asanace a Vyrozumění. Nakolik oblíbené dnes jsou Havlovy divadelní hry? Jak dobře interpretovat jeho dílo na jevišti? A je Havlova tvorba skutečně nadčasová?

Získali cenu Architekt roku 2026. Porotci se shodli, že mimořádným přínosem architektuře je v jejich práci vytváření trvale krásných staveb bez ohledu na módní trendy. Za hlavní hodnoty v architektuře zmiňují pravdivost a transparentnost. „Hledáme cestu, aby dům dokázal obstát nejen teď, ale i za sto let,“ vysvětlují ve Vizitce. „Nejdůležitější je, jak dům zasáhne místo. U všech budov dotváříme okolní prostor, ta stavba ho definuje.“

V žádném jiném městě na světě, než v Berlíně nenajdete poblíž sebe tři památníky holokaustu věnované obětem z řad Židů, Romů a LGBT komunity. Nejen že jsou veřejně přístupné 24 hodin, 7 dnů v týdnu, ale hlavně byly postavené v centru samotného Berlína, pár kroků od symbolických míst celé země – Braniborské brány a Bundestagu.

Saša Michailidis se ptá překladatelky z němčiny Michaely Škultéty a překladatele z angličtiny Lukáše Nováka. Při Noci literatury budete moci opět osobně posoudit kvalitu překladů do češtiny. Co odlišuje lidský překlad od strojového? Jak může AI změnit práci překladatelů i to, jaké knihy se vůbec budou překládat?

Patří k nejvýznamnějším popularizátorům rumunské a moldavské literatury u nás, za což od rumunského prezidenta obdržela vysoké státní vyznamenání. Stojí mimo jiné za překladem thrilleru z geograficky a politicky komplikované oblasti Podněstří od Alexandra Popesca, která v Česku zaznamenala znamenitý ohlas a předčítalo se z ní i na festivalu Noc literatury.

Pro ty, kdo vltavské Ranní úvahy poslouchají z éteru, připomínám, že na webu Českého rozhlasu jsou dostupné také v písemné podobě a jsou opatřené titulky stejně jako novinové fejetony. Můj dnešní příspěvek je nadepsán „Vítrný medvídák“ a čtenáři si při jeho spatření možná pomysleli, že se v nadpisu vyřádil internetový šotek, anebo povytáhli obočí nad mou soudností.

Saša Michailidis se ptá filmové publicistky Hedviky Petrželkové a uměleckého ředitele KVIFF Karla Ocha. Neznámá žena, to je vítězný film benátského festivalu. Ale tentokrát nešlo jen o nejlepší snímky. Mezi nejdiskutovanější témata patřili Elon Musk, Rupert Murdoch, CIA a Chile, Gaza, televizní voyeurismus nebo moc technologických miliardářů.

Vladimír Krátký vypráví o inspiraci svými studenty, svém prvním uhranutí divadlem i o nedávno obdrženém ocenění Nadace Život umělce Master Prix za celoživotní přínos kultuře.

Zaměřuje se na současnou morální a politickou filozofii. V podcastu Promyslet Havla mluví o tom, že demaskování lží je dnes složitější než za Havlových časů. Je také autorem populárně naučné knihy Liberálové a ti druzí. „Každý člověk má svoji teorii života a vztahu k ostatním i společnosti a ten hlavní rozdíl je, jestli se tu teorii snažíme explicitně pojmenovat, anebo ji máme uvnitř sebe a nikdy ji neverbalizujeme,“ konstatuje ve Vizitce.

Letos jsem měl příležitost podílet se na knižním projektu, který se zabývá československými cestovatelskými plakáty. O co jde? S rozvojem cestování, turistiky, ale také s potřebami mezinárodní reprezentace nové republiky se od začátku 20. století formuje specifický žánr plakátu, jenž vybízí k návštěvě všemožných míst naší země.

Spiritualita a náboženství v dialogu. O spiritualitě v nás i za horizontem, o hledání přesahů i spodních proudů, o tom, proč a v co věříme.

S profesorem Martinem C. Putnou procházíme spletitými duchovními dějinami Evropy napříč národy i náboženskými konfesemi.

Psychologická sonda do lidského nitra vášnivé dívky, která vyrůstala bez matky. Povídka dokládá překvapivý prozaický talent autora, obávaného kritika, který měl zásadní formativní vliv na generace českých spisovatelů.

Saša Michailidis se ptá hostů na vídeňskou Albertinu, která letos slaví 250 let. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy chystá rozsáhlou reorganizaci. Nahota a ženský akt v magazínech i v online prostředí. Před devadesáti lety se narodil Pavel Landovský.

Je na volné noze a vedle divadla se intenzivně věnuje práci s hlasem. Nejnověji ztvárnila v rozhlasové adaptaci Dogville Larse von Triera hlavní postavu Grace. „Na práci v rozhlase mám ráda, že se můžu zasoustředit na slovo a na atmosféru pod ním. Neprofiluju se ale jako psychologická herečka, zajímá mě třeba i tvorba pro děti,” říká ve Vizitce.