Business Leaders

Chceš v životě někým být a něco dokázat? Potom musíš být za každou cenu nejlepší. Vyhrávej všechny různé soutěže, ze školy nos jen samé dobré známky a nedej na sobě znát svou slabost. Chtěj od života vždy co nejvíc a vydej ze sebe maximum, jen tak dosáhneš úspěchu a životního štěstí…

Když se v mládí rozhodoval, kam dále na školu, automechanik byla jasná volba. Až později však zjistil, že to byla špatná volba, a vítr osudu jej zavál k obchodu s drahými kovy. Finanční trhy a měnové systémy Tomáše Braného naprosto pohltily, a to přesto, že neměl prakticky žádné ekonomické vzdělání. Našel zalíbení v ekonomických tématech, která mu byla mnohem bližší než opravovat auta. Ponořil se do ekonomické literatury, začal se sám vzdělávat, zajímat se o finanční gramotnost a v neposlední řadě se potkával s úspěšnými lidmi a zajímal se o jejich myšlení. Příběhy a myšlenky těchto lidí mu byly inspirací a jako správný obchodník se snažil hlavně naslouchat. 

„Jednou z nejčastějších příčin neúspěchu je zvyk přestat, když je člověk přemožen dočasnou porážkou.“ Toto jsou slova Napoleona Hilla, která zmínil, když slyšel od svých kritiků slova o neúspěchu a porážkách. V aktuálním vydání magazínu Improovio se věnujeme životnímu odkazu a dílu tohoto mimořádného muže. Napoleon Hill zasvětil svůj životu výzkumu myšlení bohatých a úspěšných lidí. Na základě tohoto výzkumu publikoval několik knih, včetně té nejslavnější Myšlením k bohatství. 

Věříte na náhody? Já už tedy rozhodně ne. Zrovna když jsem psal předchozí epizodu tohoto podcastu, kde jsem se zamýšlel na tématem životních jistot, vznikla na to samé téma zajímavá diskuse v Improovio klubu – naší uzavřené FB skupině. K minulému podcastu mě inspiroval rozhovor s podnikatelem a řemeslníkem Jirkou Čechem. Jak při rozhovoru, tak při tvorbě minulého podcastu jsem si několikrát vzpomněl na příběh Josefa Michálka. Pepa je také jedním z pravidelných posluchačů tohoto podcastu a samozřejmě také členem naší uzavřené skupiny na Facebooku. A nebyl to právě nikdo jiný, kdo rozpoutal diskusi na téma životní jistoty. Proto říkám, že náhody prostě neexistují. Podle mě se vše kolem nás děje z nějakého důvodu, otázkou možná jen zůstává, zda jsme schopni vnímat vše, co se okolo nás děje, nebo zda jsme zaslepeni naší sociální bublinou?

Každé pondělí od 13:00 pomáhá Lukáš Eder a David Kolář nastartovat Váš pracovní týden. Užijte si Byznys téma ze záznamu a nečekejte na úspěch.

JISTOTA. Jedno z nejčastějších slov, které lidi zmiňují, když mluví o důvodech, pro které nemohli rozjet vlastní podnikání, případně proč nedokázali změnit svůj život k lepšímu v jakékoliv oblasti. Často už jsem slyšel slova jako „Nezačal jsem podnikat, protože to byl až příliš velký risk“ nebo „Raději jsem zůstal ve své práci, protože jako zaměstnanec mám větší jistotu v pravidelném příjmu“.

„Pokud byste měl příležitost dát svému mladšímu já nějakou radu, jak by tato rada zněla?“ Tuto závěrečnou otázku dostává každý host podcastu Myšlením na vrchol a nevyhnul se jí ani podnikatel a řemeslník Jiří Čech. Jeho odpověď by však mohla leckoho překvapit. Jirka by svému mladšímu já poradil, aby nechodil na střední školu s maturitou, ale aby se raději rozhodl pro řemeslo a vyučil se třeba truhlářem. Práce se dřevem je totiž něco, co si Jirka Čech zamiloval. 

Život každého z nás má svou vlastní unikání cestu. Bez ohledu na náš výchozí bod a všechny další okolnosti z minulosti, záleží vždy jen na nás, jakým směrem se bude cesta našeho života ubírat. Jsou lidé, kteří znají směr, kterým chtějí v životě kráčet, a vidí ty malé a drobné cíle, jež lemují jejich životní cestu. A potom existují lidé, kteří nejsou schopni vidět žádný směr a upínají se třeba jen k jednomu bezvýznamnému cíli, o kterém si myslí, že je udělá šťastnými. Jenže mnohdy nejsou schopni svého vysněného cíle dosáhnout, anebo po jeho dosažení zjistí, že jim do života nepřinesl žádné štěstí a že navíc pro jeho zdolání museli obětovat mnohem více. Například své zdraví nebo vztahy s těmi nejbližšími lidmi v životě.

Představte si, že získáte nějaký podnikatelský nápad, jehož realizace je mimo jiné také odrazem jedné z vašich životních vášní. Podnikatelských nápadů je hrozně moc, ale lidí, kteří dokázali své myšlenky a nápady proměnit ve skutečnost, už je mnohem méně. A možné je to právě proto, že v nich vlastní nápad neprobudil dost silnou touhu, nebo jen nebyl jejich vášní. Už Napoleon Hill kdysi řekl, že jen myšlenka, jež zasáhne srdce, vede ke skutečnému cíli. A já si myslím, že jeho věta naprosto přesně vystihuje, proč je mezi námi tolik nápadů, ale tak málo realizací.

Během kariéry obchodníka s komoditami v zemědělství pro masovou – průmyslovou výrobu – mohl Stanislav Šareš nahlédnout pod pokličku konzumního světa. Jako milovník sportu a zdravého životního stylu to však nebylo něco, co by mu přineslo do života radost. Tlak na výkon a tehdejší Standův životní styl jej přivedl až ke zdravotním potížím, a nejen díky tomu si uvědomil, jaké dopady má tento systém pro celou naši planetu. Při pobytu v nemocnici si Standa uvědomil, že to může začít měnit. Tehdy se zrodila jeho nová vášeň pro přírodní produkty a tato vášeň jej přivedla až k vlastnímu podnikání.

Myslíte si, že je možné, aby se z našeho života vytratila vášeň? Pravidelní a dlouhodobí posluchači podcastu Myšlením na vrchol již vědí, že probudit ve svém srdci vášeň k nějaké činnosti nebo i vůči nějaké osobě je podobné jako objevit zakopaný poklad. Je to dar, který nám může změnit život. Je ale možné, aby se tento dar vytratil? Je možné změnit se natolik, že se z nás vytratí naše vášeň, případně že na ni jsme schopni zapomenout? Možná že se mnou mnozí z vás nebudete souhlasit nebo si pomyslíte, že jsem až příliš naivní. Já jsem ale přesvědčený, že pokud byla naše vášeň opravdová a skutečně vycházela z našeho srdce, tak se prostě a jednoduše vytratit nemohla. 

Každé lidské chování si vyžaduje impulz. Podnět, na základě kterého začneme jednat. Některé podněty spouštějí naše zažité vzorce chování, a my si tak mnohdy ani neuvědomujeme, jaké dopady to může mít na kvalitu našeho života.

Co bude, až tu nebudeme? Jak budou žít naše děti? A jak budou žít děti našich dětí? A co děti dětí našich dětí? Určitě nejsem první, kdo si klade podobné otázky, a ani poslední, kdo na ně nedokáže najít reálné odpovědi. Co však už dnes víme, je, že to, jak se chováme a jaký odkaz zde necháme, bude mít zásadní vliv na kvalitu života dalších generací. Co však už dnes můžeme, je nahlédnout do minulosti, studovat chování našich předků a z toho usoudit, jaký mělo dopad pro náš dnešní život. A možná i podle toho můžeme být schopni upravit naše současné chování tak, abychom tu po sobě nechali co možná nejlepší odkaz. 

Uber, Liftago, Airbnb nebo třeba nákupy na Amazonu – doslova přes jedno kliknutí až před dveře našeho domu se už stalo standardem dnešní doby. A přitom to ještě není tak dlouhou, co mnozí pochybovali o tom, že mohou podobné projekty uspět. Člověk si tak snadno položí otázku, co nás čeká za pět let? Čemu dnes nedokážeme uvěřit, ale za pár let to budeme vnímat jako samozřejmou součást našeho života? Budeme snad už mít každý doma svého robota? Budou ještě v továrnách lidé, nebo už všechno budou dělat stroje? Vzbouří se jednoho dne umělá inteligence jako Skynet ve filmu Terminátor? Kdyby tak měl člověk křišťálovou kouli a mohl se připravit na budoucnost. Snadno by se tak na ni mohl připravit a vytěžit z ní maximum. 

Každý den na světě vznikají miliardy skvělých myšlenek a nápadů. Troufnu si však říct, že ani malý zlomek z těchto skvělých nápadů není někdo schopen realizovat a přivést do akce. Napadlo vás někdy, čím to je? Proč lidé tak dlouho otálí, než se rozhoupou k akci? Tolikrát jsem už od různých lidí slyšel větu: „To mě taky kdysi napadlo,” když mluvili o nějakém podnikatelském úspěchu někoho jiného. A vždy když tuhle větu slyším, tak se ptám: „A proč jsi to nezačal realizovat, když tě to teda napadlo? Proč o tom mluvíš teď?“

Je to už řada let, co se Kuba Gottwald a Zdeněk Linc poznali ve společnosti Slevomat, kde se z nich stali i dobří přátelé. Obliba dobré pálenky, marketingu a e-commerce nebylo jediné, co tyto dva muže z Prahy spojovalo. Když jednoho dne vyrazili do Ostravy na marketingový festival a večer chtěli zakončit ve slavné Stodolní ulici, byli překvapeni, že zde není ani jeden bar, kde by si mohli dát svou oblíbenou pálenku. Jen samý rum, whisky a nepřeberné množství míchaných drinků. 

Myslíte si, že je v pořádku cítit se unaveně a bez energie? Že je to snad jen známka naší pracovitosti? Nebo že je snad v pořádku být občas nevlídný a nevrlý, protože je toho na nás zkrátka a dobře moc? Myslíte si, že je normální budit se několikrát za noc s hlavou plnou starostí? Nebo že je normální nadopovat se každé ráno prášky proti bolesti, abychom zvládli další náročný den? A co když vám řeknu, že ani jedna z těchto věcí normální není, ale za to že každá z nich je signálem jedné pokročilé fáze na cestě k naprostému vyčerpání a vyhoření?

Podnikatel Tomáš Baťa za sebou nechal stopu nejen u nás, ale jednoznačně na celém světě. Dodnes jeho jméno zdobí obchody s obuví prakticky po celém světě. Co ale o tomto mimořádném podnikateli víme, krom toho, že zemřel při letecké katastrofě? Víte například, že Tomáš Baťa pracoval v ševcovské dílně svého otce již od šesti let? Že vychodil jen čtyři třídy obecné školy? Že již ve čtrnácti letech strávil většinu svého času na tržnicích a že v té době ještě neuměl pořádně číst a psát? 

Pocit, kdy se cítíme jako prázdná schránka. Nechceme nikoho vidět, s nikým mluvit, nemáme chuť do práce ani do života. Syndrom vyhoření poznalo již tisíce z nás a možná o něm slyšíme u spousty podnikatelů a úspěšných lidí čím dál častěji. Mám skoro až pocit, že abych se držel trendu a měl to výsostné právo mluvit o tomto neblahém stavu naší osobnosti, tak bych zde měl také začít vyprávět, jak jsem si prošel nějakým tím vyhořením. Jenže pravdou je, že jsem vlastně během svého života nic jako opravdové a úplné vyhoření nepoznal, a upřímně doufám, že jej ani nepoznám. Je ale pravdou, že jsem k vyhoření neměl daleko, naštěstí jsem si to byl doposud schopen včas uvědomit a začít s tím něco dělat.

V roce 2019 byl syndrom vyhoření oficiálně uznán Světovou zdravotnickou organizací za zdravotní stav. Definicí tohoto stavu je syndrom vnímaný jako důsledek chronického stresu na pracovišti, který nebyl úspěšné zvládnut. Z jedné strany bychom možná mohli mít i radost, protože tato zpráva může nejen nadnárodním korporacím, ale nám všem ukazovat, že nejen prací člověk je živ a že bohatství a naplnění našeho ducha je možná důležitější než naplnění našeho bankovního konta. Ale z druhé strany, ani s prázdným bankovním kontem nemusí být náš duch naplněn.