Business Leaders

Minulý týden jsem slíbil posluchačům podcastu Myšlení na vrchol, že jim každé pondělí přinesu jednu epizodu z rozhovorové série s Marianem Jelínkem. A proto dnešní pondělní díl bude krásně navazovat na ten první z minulého týdne, a to konkrétně 1. podcast v sedmé stovce chystaných epizod. ukazuje studentům několik technik a učí je tzv. umění sebekoučinku. Stejný název nese i pravidelná rubrika Mariana Jelínka v tištěném Improoviu. Naposledy jsme se s Marianem bavili o vlivu prostředí na naši osobnost a o limitech. Během našeho povídání jsem si vzpomněl na vyprávění mých vlastních rodičů a prarodičů, v čem oni vyrůstali: v době, kde bylo naprosto běžné vykat rodičům, kdy třeba osm dětí spalo v jedné posteli. Dnešní děti si něco podobného nedovedou ani představit. Ještě 100 let dozadu nebývalo dítě první hodnotou, jako například dobytek, tak jako dnes v  rozvojových zemích. Dříve se i dávala ruka dcery tomu muži, který s sebou přivedl největší stádo. Neříkám, že by se něco z toho mělo vracet, to rozhodně

V posledních třech kapitolách jsem vyprávěl příběhy tří chlapců, kteří se narodili v průběhu 20. století. Příběhy byly sice smyšlené, ale vycházely z historických a reálných údajů o životě v průřezu minulého století. Dnes, stále ještě na počátku století 21., můžeme už bezpečně říct, že změna, kterou si lidstvo prošlo za posledních sto let, je jednou z nejdynamičtějších a možná i nejagresivnějších změn, kterou jako lidé pamatujeme. Ještě v 19. století bylo běžné, že děti chodily od tří nebo čtyř let s těmi staršími dětmi vypomáhat na pastvu, od sedmi let již museli pracovat a pomáhat rodičům v hospodářství. Povinná šestiletá školní docházka končila dvanáctým rokem a tehdy už byly děti považovány prakticky za samostatné osoby, kterým již skončilo dětství. Dívky již odcházely běžně do služby, pokud děti pocházely z vyšších vrstev, tak následovala studia. Pokud se zamyslíme obecně nad lidským vývojem a způsobem života lidí po nástupu moderní doby, tak v čem můžeme dnes vidět největší rozdíl?

ťastných dětí z minulého století. První příběh byl z období první republiky, druhý zase z období po 2. světové válce. Oba příběhy byly pasovány na střední vrstvu, a abych je mohl napsat, musel jsem sám trochu zabrouzdat do historie a zjistit, jak vlastně tehdejší děti žily. Dnešní příběh byl pro mě samotného už mnohem jednodušší. Odehrává se v období, kdy jsem sám byl klukem, tedy z 90. let. Většina z nás si tuto dobu pamatuje, ale přesto si myslím, že může být zajímavé se zamyslet, jak moc se od té doby změnil svět okolo nás nebo jaký vliv mělo období devadesátek na současnou produktivní populaci. Snad se vám i třetí příběh bude líbit.

předchozím podcastu jsem se zamýšlel nad otázkou, proč v době blahobytu roste spotřeba antidepresiv a kam se vytrácí naše mentální odolnost. Žijeme v nejlepší době lidstva, máme možnosti, o kterých se našim předkům nemohlo ani zdát, a přitom je pro nás tak těžké prožít naplněný a šťastný život. Čtenáři tištěného magazínu Improovio si uvědomují, jak je v současné době důležité věnovat se svému vnitřnímu světu. Proto také tento magazín vznikl. Věci, ze kterých se dnes hroutíme, by pravděpodobně našim předkům přišly naprosto malicherné. Tak co děláme špatně? Kam se vytrácí naše vnitřní síla? Odpověď můžeme hledat v našem prostředí, ve kterém vyrůstáme a žijeme. Dříve byla doba plná různých omezení a limitů, se kterými jsme se museli porvat už jako malé děti. Zajímal jsem se, v jakém prostředí vyrůstali naši předci a jakými osobnostmi se díky tomu stali. Abych i vám tuto dobu více přiblížil, vymyslel jsem tři příběhy šťastných dětí své doby. První z nich jste mohli slyšet v minulé epizodě mého podcastu, na druhý

Zvýšená spotřeba antidepresiv, obezita, cukrovka a další civilizační nemoci jsou bohužel trendem moderní společnosti. Ten, kdo může číst tyto řádky, patří s největší pravděpodobností ke světové menšině lidí, kterým se dostává blahobytu, o jakém mohli naši předci jen snít. Jsou snad zmíněné civilizační choroby daní za tento blahobyt? A je nutné tuto daň platit?

čestných hostů a často cituji jeho výroky a myšlenky, které publikuje v magazínu Improovio. Společně s Marianem jsme se domluvili na vytvoření pravidelné série podcastů, ve které se vždy budeme zaobírat tématy společenskými a ze světa osobního rozvoje. Na připravovanou sérii rozhovorů se můžete těšit každé pondělí.

přichází typická otázka. „Jak to děláte?“ A potom dodají: „To si nedokážu představit, to přece není možné, každý všední den publikovat nový podcast.“ Když potom dodám, že v prvním roce jsem podcasty vydával i v sobotu a neděli, ale protože jsem minulý rok začal s tvorbou magazínu Improovio, tak jsem to omezil jen na všední dny, udivení na druhé straně ještě víc vzroste. Když se potom já naopak zeptám, proč si ti lidé myslí, že by něco podobného nezvládli, tak často dostanu argumenty typu: Nemám na to disciplínu, jsem líný, nevím, co bych psal, bylo by to až příliš náročné...

Jakákoliv nepříjemná situace v životě má nějaké řešení a můžeme se na ni dívat jako na náš dar. Díky práci pro Petra Casanovu jsem se už poznal se spoustou lidí, kteří umějí i na špatných věcech vidět vždy něco dobrého. O tom je dle mého názoru pozitivní myšlení. Není to o tom, že si něco nalháváme, že ignorujeme nepříjemné události všedních dní. Pozitivní myšlení je především o tom, že jsme naopak schopni veškeré události přijmout a nenechat se ovládat emocemi, které tyto události způsobují. 

Když si čtete příběhy z dávné i moderní minulosti, jak vzpomínáte na naše předky? Hodně lidí má například rádo první republiku. Vzpomínají na toto období jako na dobu noblesy, elegance, rozvoje a prosperity. Možná si také představujete toto období skrze obrazy ze Saturnina, ale samozřejmě i tato doba měla mnoho stinných stránek. Věděli jste například, že tehdejší děti běžně běhaly na ulicích bosy? Nebo že na osm dětí připadla jedna postel? Samozřejmě že každá doba má své pro a proti. Musím se přiznat, že občas nad tímto tématem přemýšlím a často dojdu k pocitu, že naši předci se tak nějak uměli ze života víc radovat. Mám tím na mysli, že měli radost z věcí, které jsou nám už samozřejmé, a že si obecně lidé byli tak nějak bližší. I přesto, že neměli žádné sociální sítě a vymoženosti moderní doby. Zkrátka a dobře mám pocit, že dřív byli lidé tak nějak trochu víc v klidu.

Představte si prosím následující situaci: Jste vrcholový sportovec a jedete na olympiádu. Abyste si mohli situaci lépe představit, zvolíme nějakou konkrétní disciplínu. Například biatlon, ten je u nás docela populární. Patříte mezi velké medailové naděje a sami si věříte na zlato. Jedete finálový závod, pozorují vás miliony lidí po celém světě. Máte před sebou poslední kolo a poslední zastávku střelby na terč. Už jen pár vteřin vás dělí od zisku zlaté medaile, když v tu chvíli přijde nečekané selhání. Dojíždíte závodníka před sebou, který v zatáčce ztrácí balanc a upadne, vy padáte s ním. Rychle se zvednete, posbíráte, co se dá, a snažíte se dohnat ztrátu. Již jste si mysleli, že máte vyhráno, ale tahle nehoda vás natolik rozhodní, že na střelnici netrefíte ani jeden terč. Veškeré naděje jsou pryč. Do cíle dojíždíte s obrovským zklamáním, protože končíte na čtvrtém místě, jen kousek od medailové pozice. Než se člověk rozkouká a vyrovná se ztrátou, už má před obličejem mikrofon a reportér se ptá na vaše pocity

Od svých 16 let jsem při škole pracoval v naší rodinné vesnické hospůdce. Nepředstavujte si ale nic mimořádného, byla to opravdu jen malá hospůdka na vesnici, kde bydlelo pár stovek lidí, a otevírali jsme až v pět hodin večer, aby se těch pár místních starousedlíků mělo příležitost někde potkat a prohodit pár slov. Takových hospod a hospůdek jsme na vesnicích vystřídali několik a po pár letech, když už jsem byl po škole, jsme si s rodinou pronajali také malý penzion v Krušných horách. V pohostinství jsem celkem strávil nějakých deset let a dnes to vnímám jako obrovskou zkušenost do života. A to zejména z toho důvodu, že jsem dostal příležitost poznat nespočet různých lidí. Jako hospodský jsem také vyslechl nespočet různých životních osudů. Některé osudy byly veselejší, jiné byly zase naopak smutnějšího rázu.

Svět okolo nás se neustále mění a s vývojem moderních technologií je tato změna čím dál rychlejší. Už dnes víme, že některé profese již brzy úplně zaniknou. Ne že bychom je jako lidé už neuměli, jen už po nich nebude taková poptávka, takže ani potřeba se jim věnovat. Současně ale také spousta nových profesí neustále vzniká. Zrovna nedávno jsem si někdo přečetl, že většinu profesí, kterými se budou živit naše děti, ještě ani neznáme. Co z toho vyplývá? Například to, že klíčovou dovedností pro úspěch v moderní době je schopnost učit se novým věcem a přizpůsobovat se potřebám doby. To, co platilo doposud, tedy že se člověk naučí nějaké řemeslo a tomu se věnuje po zbytek života, bude už velmi výjimečné. Budeme ale jako dospělí schopni udržet dech s dobou a neustále se učit novým věcem? 

Představte si, že při své cestě za lepším životem narazíte na dvoje dveře. Za každými dveřmi cesta pokračuje a každá může vést k životnímu úspěchu, jen samotná cesta za dveřmi je vždy trochu jiná. Teoreticky ale může vést ke stejnému cíli. Když si jedny dveře vyberete a projdete jimi, získáte dar, který vám usnadní dosáhnout cíle, pro který jste se rozhodli. Dar, který do svého života získáte, je napsaný nade dveřmi. Nad prvními dveřmi je nápis TALENT a nad druhými zase nápis VYTRVALOST. Který z darů si vyberete? Jaké dveře otevřete a budete pokračovat dál za lepším životem? Co je víc? Talent, anebo úsilí?

Vášeň, vytrvalost, nadšení, touha, talent a houževnatost. Tato slova jsem skloňoval v posledních dvou epizodách Myšlením na vrchol a věřím, že už také chápete, čeho jsou schopni dosáhnout opravdu houževnatí lidé. Možná ale, že někdo z posluchačů může mít pocit, že není dostatečně houževnatý, a tak možná přemýšlí, k jaké činnosti si onu zmíněnou magickou vlastnost vybudovat. Občas od některých čtenářů magazínu Improovio čtu slova typu: „Mám pocit, že nejsem v ničem dobrý“, „Nemám na nic talent“, „U ničeho dlouho nevydržím“, „Asi jsem příliš líná, abych změnila svůj život“, „Neumím se pro nic nadchnout“ a podobně. Vždy když si čtu něco podobného, vzpomenu si tak trochu na sebe. Také jsem si kdysi myslel, že nejsem v ničem dobrý, dělal jsem všechno možné, jen abych se druhým zavděčil, ale většina těch činností mi mnoho nadšení do života nepřinášela...

„Když obdivujeme špičkové sportovce, umělce, vědce, podnikatele či šéfkuchaře, často říkáme: ‚Ten má ale talent!‘ Průkopnická psycholožka Angela Duckworthová zastává jiný názor: Základní ingrediencí všech vynikajících výkonů je houževnatost – kombinace dlouhodobé vášně pro jeden životní cíl a vytrvalosti.”  Tato slova si můžete přečíst na přebalu zadní knihy Houževnatost - Síla vytrvalosti a vášně, jejíž autorkou je zmiňovaná psycholožka Angela Duckworthová. O této knize se nezmiňuji v podcastu Myšlením na vrchol poprvé, ale protože jsem v předchozí epizodě mluvil o houževnatosti, tak mě nenapadá lepší způsob, jak na toto téma navázat, než se k této knize vrátit. 

Po rozhovoru s mladým podnikatelem Janem Fabinim, který jste mohli slyšet v předchozí epizodě tohoto podcastu, mě napadla jednoduchá otázka. Jakou jedinou věc člověk potřebuje, aby si splnil své sny? Když si položíte tuto otázku, jaká odpověď vás napadne? Někdo by mohl být názoru, že pro životní úspěch potřebujeme talent, druhý zase že potřebujeme vzdělání a dovednosti, a někdo jiný může být zase názoru, že pro úspěch je potřeba být ve správný čas na správném místě. Samozřejmě netvrdím, že nic z toho není pro lepší život důležité, myslím si však, že tou jedinou důležitou vlastností úspěšných lidí v moderní době je něco úplně jiného. 

Podnikat začal již na střední škole. Tehdy Jan Fabini nakoupil společně s kamarádem levnou elektroniku z Číny, kterou začali prodávat na vlastním e-shopu. Dařilo se jim dobře a už během prvního roku společného podnikání dosáhli obratu necelých deseti milionů korun. Ovšem stejně rychle, jak jejich společné podnikání vyrostlo, tak i skončilo. Dnes mladý podnikatel jistě nelituje, že z prvního podnikání raději odešel. Odnesl si cenné zkušenosti a možná i díky nim má dnes Jan Fabini vlastní značku kvalitního řemeslného nádobí, která nese jeho jméno, tedy Fabini.

V poslední podcastech jsem mluvil o firemní kultuře a mimo jiné to bylo také jedno z témat rozhovoru s Pavlem Vyoralem, CEO společnosti Pošta bez hranic. Ostatně si myslím, že téma firemní kultury by měl řešit asi každý podnikatel, manažer a lídr. O to víc v dnešní době, kdy není zase tak úplně jednoduché sehnat schopné a spolehlivé lidi do týmu. Některé firmy investují nemalé prostředky do náboru nových lidí do svých pracovních týmů, a proto si uvědomují, jak je důležité starat se o ty zaměstnance, které už v týmu mají. Některé firmy se předhánějí v množství benefitů, které svým lidem nabídnou. Od týdne dovolené navíc přes sportovní aktivity až po nejrůznější služby přímo na pracovišti. Když jsem jako obchodník procházel nejrůznějšími firmami a viděl, co vše některé společnosti pro své lidi dělají, občas jsem si říkal, jestli v té firmě také někdo pracuje, anebo se tam všichni chodí jenom bavit.

U zrodu společnosti stál prakticky už od samotného začátku, když sledoval, jak jeho dva kamarádi Jan Bartík a Zdeněk Sušil zakládají vlastní e-shop s vojenským zbožím. Psal se rok 2010 a tehdy ještě Pavel Vyoral nemohl tušit, co se z nenápadného podnikání jeho kamarádů jednoho dne vyklube, a že právě on bude ten, kdo bude jejich společnost vést.

„Nevybudoval jsem podnik, vybudoval jsem člověka a ten vybudoval podnik,“ řekl kdysi fenomenální podnikatel Tomáš Baťa, který svým životem a podnikatelskými zkušenostmi již inspiroval ne jen jednoho podnikatele. Příběhu zakladatele obuvnického impéria jsem se věnoval také v úvodním článku tohoto vydánímagazínu Improovio. Pokud jste již četli Baťův příběh a současně posloucháte také rozhovory v podcastu Myšlením na vrchol, tak jste si možná mohli všimnout, že mnoho mých hostů již dokázalo v životě uspět přesně podle principů, o kterých mluvil právě Tomáš Baťa.